Do textu občanského zákoníku míří nová dílčí úprava Poskytování digitálního obsahu a služeb, která vychází ze souboru směrnic EU z roku 2019, jež má ČR povinnost promítnout do národní legislativy a zajistit jejich účinnost nejpozději k 1.1.2022.
Přestože jsou transponované směrnice součástí evropského spotřebitelského práva, česká úprava míří i do vztahů nespotřebitelských, tj. podnikatelských – B2B.
Proto by měl zpozornět každý poskytovatel digitálního obsahu (např. prodejce mobilních aplikací, hudebních alb nebo počítačových programů/her) a služeb (např. SaaS, přístupu k sociálním sítím, freemailu, hostingu, cloudu), bez ohledu na povahu jeho zákazníků nebo uživatelů, neboť se na něj budou nově vztahovat zejména následující povinnosti a pravidla:
- zajistit, že digitální obsah/služba je po celou dobu jeho/jejího užívání bez vad (tedy sloužící svému účelu a plně funkční)
- zabezpečit poskytování aktualizací digitálního obsahu/služby tak, aby byl(-a) po celou dobu jeho/jejího užívání plně funkční (i při rozvoji aplikací třetích stran, na nichž jsou obsah/služba závislé)
- povinnost prokazatelně informovat o potřebném technickém a programovém vybavení uživatele před uzavřením smlouvy (jinak nelze v tomto případě odpovědnost poskytovatele vyloučit)
- prodloužení právní domněnky o vadě digitálního obsahu/služby již při zpřístupnění na 12 měsíců od zpřístupnění (svou povahou se v podstatě jedná o zákonnou záruku)
- přenesení důkazního břemene, že digitální obsah/služba je poskytován(-a) bez vad, na poskytovatele (vyšší nároky na schopnost doložit řádné poskytnutí plnění)
Na okraj lze poznamenat, že rozšířený soubor povinností poskytovatelů digitálního obsahu/služeb spotřebitelům nově dopadne i na smluvní vztahy, které nejsou úplatné, resp. tváří se, že plnění je poskytováno “zdarma”, byť platidlem jsou zde osobní údaje uživatelů; formálně tedy došlo v legislativě EU k přijetí dlouhodobé praxe, kdy za poskytované služby se platí osobními údaji, které jejich zpracovatelé (shromažďovatelé) následně monetizují.